Historie

August Strindberg

švédský dramatik, prozaik, básník, esejista a malíř 1849 - 1912

„Divadlo je podivuhodná věc. Režisér nechápe, co chce autor, herci nerozumějí, co po nich chce režisér, a diváci nevědí, co se děje na jevišti.“

August Strindberg měl před více než sto lety dozajista na mysli divadlo profesionální, ale jeho slova platí nejspíš na všech uměleckých scénách, tu divadelní ochotnickou nevyjímaje.

Začátky divadelního spolku KADIS by se daly přirovnat k začátkům divadelnictví v Čechách ve 12. století vůbec. I v Kamýku nad Vltavou bychom mohli těch pár bláznů označit slovem jokulátoři, žakéři nebo prostě česky kejklíři. Několikaminutová scénka s názvem Hospoda, sehraná před Obecním úřadem v rámci Kamýckého prášení v roce 2004, už ale tak trochu začala nahlodávat umělecké ambice některých protagonistů.

Trvalo sice další čtyři roky než se opět v rámci Kamýckého prášení, uskutečnilo na konci léta roku 2008 na hradě Vrškamýku minipředstavení Strážce hradu Vrškamýku podle scénáře Hanky Synkové. Bylo o pár minut delší, a dokonce se několikrát „zkoušelo“. Veršovaný text zvládli účinkující na výbornou, „jevištní“ pohyb před hradbami místního středověkého hradu působil vzhledem ke znalosti prostředí přirozeně a kaskadérský kousek představitele hlavní role, Petra Halady, sklidil oprávněný aplaus (to, že ze stráně padala figurína, doufejme, poznal jen málokdo). Nadšení „herci ze vsi“ si užili každou malou repliku, každý to svoje „paní, nesu vám psaní“.

Divadelní umění nadšených členů kulturní komise zatím zůstávalo v batolecím věku. Psal se rok 2010. Povzbuzeni předchozím úspěchem, pustili se do poněkud časově i „umělecky“ náročnějšího zpracování scénáře autorky Hanky Synkové. Veršovaná divadelní hříčka s názvem Staříček vypravuje, již obsahovala zpěv, tanec a dokonce i živá zvířata (totiž jednoho psa, který neutrpěl žádnou újmu a doposud to bylo v historii kamýckého divadla jediné živé zvíře na scéně). Osvědčená scéna nádvoří zříceniny hradu Vrškamýku byla divácky přitažlivá a prostor vyhrazený pro hlediště byl diváky zaplněný do posledního místa. Mohutné středověké zdi posloužily uvnitř tematicky jako kulisy, a vně prakticky jako technické zázemí pro trémou a vedrem trpící účinkující.

Postupem času se začínala zdokonalovat příprava na představení (zkoušení, šití kostýmů, shánění rekvizit, realizování vlastních nápadů, režijní vedení Hanky Synkové), herecká „vyzrálost“ příležitostných herců a nadšení „kejklíři“ sklízeli jeden úspěch za druhým. To vše jistě vedlo k tomu, že když se v roce 2012 Svátě Lajbnerové dostal do ruky scénář hry Jana Drdy Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert upravený pro ochotnické divadlo, bylo rozhodnuto. Slavnou hru příbramského rodáka jistě nemusíme dlouze představovat. Do repertoáru ji zařadilo nejedno velké slavné kamenné divadlo a Jiřina Bohdalová s Jaroslavem Moučkou jsou ve filmovém zpracování zkrátka nezapomenutelní. Byla to výzva. Tentokrát už se jednalo o příběh a především o text, který je všeobecně znám. Občasný nedostatek hereckých zkušeností nahradilo nadšení, zábava, legrace, improvizace i metoda pokus-omyl. Scénář Lukáš Galko přizpůsobil možnostem souboru a dostupnosti obsazených účinkujících. Nechyběly alternace, kulisy, rekvizity ani nezbytné nápovědy. Opravdu už se všechno začalo podobat skutečnému divadlu. Kde jinde uskutečnit premiéru takové hry než v reálných nedalekých Dalskabátech? A věřte, že premiéra to byla par excellence. Na provizorním přírodním jevišti houstla nervozita tak, že by se dala krájet, ptáci ve větvích oněměli, psi jako zázrakem přestali štěkat, déšť si to na poslední chvíli rozmyslel a hlediště šumělo očekáváním „co že nám to ti kamýčtí předvedou“. Ale ne nadarmo se říká, že vstoupíte-li po třetím zvonění na divadelní prkna, spadne z vás tréma, obavy, všechny nemoci (bohužel někdy i text) a stává se z vás Plajznerka, mlynářka, Trepifajxl, Mates, potulný komediant, Ichturiel, Solfernus... Jdete-li přes celé jeviště jenom s tím pověstným „paní nesu vám psaní“ pekelně se soustředíte, abyste nezakopli. Protože hrajete-li v představení hlavní roli a něco „zvojtíte“, máte šanci to v dalších replikách napravit, a tedy i naději, že na to diváci zapomenou. Máte-li za celé představení v roli jednu větu a zapomenete i jak se jmenujete, natož co máte říct, je to osobní herecký průšvih. Stejné zklamání pro herce „jedné věty“ přijde ve chvíli, kdy poctivě chodí na každou zkoušku, pokaždé odříká zodpovědně svoji „čurdu“, jenže pak ho kolegové v dialogu přeskočí a on tiše a bezmocně přihlíží tomu, jak představení běží dál o on nenávratně přišel o možnost předvést své herecké umění v té jeho jedné těžce nazkoušené větě, na kterou v hledišti netrpělivě čekala celá rodina, včetně hluché prababičky. Ale kouzlo improvizace bezpečně funguje i na pidiscénách a protože se hrálo s nadšením, všechny „přešlapy“ byly nejen odpuštěny, zapomenuty, ale dost možná dokonce zůstaly leckdy i nepovšimnuty.

Úspěch představení byl obrovský a odehrály se čtyři jeho reprízy. Fakt, že parta nadšenců se ve svém volném čase dokázala sejít a nazkoušet celé představení bez jakýchkoliv hereckých či režijních zkušeností, že diváci se bavili a ocenili výkon všech protagonistů potleskem ve stoje, byl dozajista příčinou toho, že si to tahle parta „kejklířů“ chtěla užít zase a znova.

A tak od slavné děkovačky v květnu 2012 v Dalskabátech už zbýval jen krůček k tomu, aby ještě téhož roku vznikl KAmýcký DIvadelní Spolek.

Soubor ochotnických divadelníků doposud nazkoušel a odehrál několik divadelních her v různých úpravách. Kromě již zmíněných „Dalskabátů“, uvedl v červnu 2013 pohádku Jaroslava Koloděje Jak čert vyletěl z kůže a hned v následujícím roce 2014 premiéru divadelní hry v upravené verzi scénáře na motivy Boženy Němcové Babička. Na scéně se tato hra udržela i následující rok 2015 a i na zájezdových představeních měla u diváků velký úspěch. V roce 2017 uvedl KADIS pohádku S čerty nejsou žerty opět na námět knihy Boženy Němcové. V červnu 2018 se s laskavým svolením autora hry Františka Ringo Čecha herci vypravili do historie a pod vedením režisérky Ilony Kubánkové nazkoušeli a uvedli premiéru divadelní hry Dívčí válka. V době předcovidové stihl soubor ještě zpracovat a uvést na různých jevištích klasickou pohádku Mrazík. A pak dlouhá, předlouhá pauza. Přestože již měl soubor před sebou na stole další hru, obsazení i první čtené zkoušky, období covidu přerušilo přípravu na další představení. Až v říjnu roku 2023 se podařilo na domácí scéně KADISu uvést premiéru divadelní hry podle scénáře Petra Tomšů, Obecně prospěšná strašidla.

KADIS začínal skromně, před hradbami středověkého hradu. Nyní má svou domovskou scénu v kulturním domě v Kamýku nad Vltavou, na radnici svého principála, svůj fundus, svoje rekvizity, zvukaře/ku, v souboru své herce „milovníky“ i herečky „generálky“, své děvečky i čeledíny, svá strašidla i baby metrnice, své naivky i „drsňáky“, princezny, prince i knížata (nedostatek mužů v pánské části souboru nahrazují ochotně dámy, které se neváhají nalíčit jako Lucifer, voják, čert nebo karbaník v hospodě), svého zvukaře, svoji oponu a své diváky, za kterými dnes už jezdí i desítky kilometrů na zájezdová představení.

KADIS je soubor, jehož členové sdílí především neuhasitelnou žízeň po zábavě, touhu zase se nalíčit, obléct kostým a proměnit se na chvíli v Plajznerku, Dorotu Máchalovou, Mančinku, Viktorku u splavu, kaprála, Lucifera, čerta, faráře, princeznu nebo čeledína, Bílou paní nebo Ducha, přinést „psaní“, nebo třeba jenom představovat „vítr“ a profičet po jevišti. A pak, po představení, když diváci odejdou, herci naloží kulisy, vyperou kostýmy a vrátí se do svého života, kde jsou maminkami na mateřské, učiteli, sestřičkami, úředníky, studenty, kuchařkami, ajťáky, důchodci, a mají spoustu jiných profesí a životních rolí, na které scénář neexistuje. Ale jedno mají společné. Divadlo hrají srdcem a s láskou.

Ota Sklenčka kdysi řekl: „Herectví buď je, anebo není.“ V případě KADISu je herectví přítomné v každém, kdo se zhostí jakékoliv, byť sebemenší role.

KADIS se vybatolil z plenek a od původních několikaminutových scének dnes hraje více než hodinová představení. Je to mladík plný života, nabitý energií a entuziasmem, s mnoha plány do budoucnosti.

Nechť i nadále oplývá tvůrčími silami, hromadou nápadů, ať má šťastnou ruku při výběru scénářů, minimum přebreptů, vstřícné a laskavé diváky a v neposlední řadě neubývající nadšení a zábavu na „prknech, která znamenají svět“ a kde se leckdy komedie stává tragédií, ale naštěstí je tomu i naopak.